Tento článek je rozpracovaný a čeká na dokončení.
Většina výuky v klasickém školství je orientovaná na styl výuky, ve které je silně dominantní role učitele. Učitel mluví v průměru až v 80 % vyučování. I v progresivnějších učebnách, ve které se učitelé snaží dávat prostor studentům skrze učitelské otázky, je většina otázek uzavřených a většina studentských odpovědí jednoslovných nebo nebo v podobě holých vět. Učitelé ve školách nastavují téma hodiny, řídí tok informací k žákům a jasně nastavují úroveň náročnosti úkolů. Učitel je často jediným zdrojem informací (je to opět on, kdo vybírá učebnice a určuje, který odstavec v daný čas přečteme), zdrojem pomoci v nesnázích a především jediným zdrojem zpětné vazby jak ke správnosti žákovských odpovědí, tak ke kvalitě obvedené práce. Pro studenta se tak postupem času stává učitel i zdrojem motivace a mnohem častěji i demotivace. To samo o sobě není zásadním problémem, z výzkumů jasně vyplývá, že pravděpodobně i díky tomuto silnému vztahu mezi učitelem a žákem, může dobrý učitel zlepšit oproti jinému výsledky žáka až o stovky procent. Problémem však nastává, pokud je tento vztah jedinou motivací žáka.
Herní tvorba je ideálním prostředím, ve kterém je učitel nemusí být hlavním hráčem, ale spíše průvodcem, který nabízí možná řešení problémů, se kterými se žák při vlastní tvorbě potýká. Smyslem je umožnit žákovi stanovit si vlastní cíle, pomoci mu zvolit vhodné prostředky, reflektovat s ním jeho postup a vytvářet prostor, ve kterém se žák učí ze svých vlastních chyb.
Metodika je postavena na přístupu předávání zodpovědnosti na své učení žákovi. Cílem je, aby žák nevnímal své učení jako povinnost, kterou musí splnit pro svého učitele a jako požadavek systému, ale jako naplnění jeho vlastního plánu a touhy. Zjednodušeně metodika nastavuje systém výuky tak, aby v žákovi vytvořila vnitřní motivaci. Pro vznik vnitřní motivace je zapotřebí splnit několik podmínek. Žák musí vidět v činnosti smysluplnost a přínos pro jeho život. Výuka musí být interaktivní, žák musí vnímat svůj vliv na směřování výuky a reálný dopad jeho odpovědí a snahy. Výzvy, které žákovi předkládáme, musí mít adekvátní obtížnost. A v neposlední řadě, naše hodnocení žákovské práce musí být cílené na rozvoj jejich dovedností a více do budoucnosti, pro zlepšení jeho výsledků, ne jen sečtení počtu chyb při provádění úkolu.
Výhodou učitelem řízené výuky je vysoká míra kontroly. Ta znamená, že během hodiny dojdeme do cíle, který jsme si předem stanovili. To je pro výuku tak zásadní, že i učitelé, kteří se snaží žákům dávat prostor často sklouzávají ke otázkám a diskuzím, které jsou směrovány k jedné jasné odpovědi. V takovém prostředí nemůže docházet k tomu, co od diskuzí očekáváme: samostatné kritické myšlení. Pokud existuje jedna správná odpověď, jedná se jenom o její společné hledání a žáci se brzy naučí přemýšlet způsobem “jakou odpověď chce učitel slyšet?”. Do hodin, ve kterých chceme dosáhnout samostatného žákovského myšlení musíme vnést opravdovou svobodu a změnit způsob, jakým pokládáme otázky.
Samostatnost žáků silně zvyšuje časovou náročnost výuky. Učitel odpovědi zná a nejrychlejší formou jejich předání je mluvené slovo. I když se snažíme formy tohoto předání oživovat a měnit, většinou se jedná o jednosměrný proces, který je unavující. Pokud necháváme žáky k odpovědím dospět samotné, proces může zabrat hodiny a nemusí se dostat ke správnému výsledku. Potřebuje k tomu také řadu zdrojů dostupných pro každého žáka a schopnost studentů zdroje efektivně číst, analyzovat a dedukovat z nich závěry.
Samostatnost je náročná i kognitivně. Obzvláště při zavádění těchto metod může být zájem žáků o váš vyučovací předmět snížen a to právě kvůli kognitivní náročnosti. Oproti pasivnímu příjmu informací a jejich následnému memorování je přijetí zodpovědnosti za své učení značně více vyčerpávající. V konečném důsledku, v běžné třídě odpracuje 90% práce samotný učitel. Smyslem této metody je přenést práci na žáky, což nemusí být populárním krokem ani pro žáky.
Jelikož se jedná o cíl metodiky, řešením těchto problémů jsou metody přítomné v této metodice. Především Dialogická výchova a Projektová výuka jsou nástroje. které učitelům silně pomáhají přenést zodpovědnost za vlastní učení na žáky. Celkově se jedná především o přístup, který jako učitelé vašemu učení zvolíte. Smyslem není, aby si na všechno žáci přicházeli sami, ale aby informace používali kognitivně, což je jeden ze silných nástrojů jak učení, tak motivace. Pro učitele to znamená vzdaní se kontroly a risk možného nedosažení stanovených výsledků. Pro studenty je tento přístup velký nezvyk. Pokud bychom tento přístup vyhnali do extrémů, jak to dělají ve svobodných školách, může být aklimatizační období i v rámci roků! Svobodné školy nechávají na žácích naprosto veškerou zodpovědnost. Žáci si demokraticky volí učitele i vedení školy, mají naprostou svobodu nad tím, čemu ve škole věnují čas, neexistuje ani měření jejich výkonu a z těchto škol odcházejí velmi výkonní lidé se všemi potřebnými schopnostmi. Smyslem tohoto příkladu je jasně si určit, kde na spektru stojí právě vaše výuka. Zásadním problémem bývá, že učitelé si představují samostatné aktivní studenty, ale nevědomky dávají opravdu samostatným aktivitám a myšlení velmi malý prostor pro jejich rozvinutí. Pokud vás tohle směřování zajímá, je důležité pravdivě a obsáhle zodpovědět si tyto otázky: