Dnešní výuka je postavena na vzájemné komunikaci a rozhodně ne jen na té směřující pouze od učitele k žákovi. Důkaz můžeme hledat v historii. Už od začátku minulého století přicházela řada myslitelů s vizemi revoluce ve školství. Nejdříve to mělo být rádio, poté televize, video a následně internet. Myšlenka byla vždy téměř stejná. Proud informací od samotných odborníků přímo k masovému publiku studentů a žáků, kteří dostávají vzdělání přímo od těch nejpovolanějších v každém oboru. Ve většině těchto vizí byl učitel odstraněn nebo zredukován na hlídače/administrativního pracovníka. Přesto se za posledních 100 let žádná revoluce nekonala. Naopak, oproti všem ostatním oborům, byla právě pedagogika zasažena průmyslovou revolucí a dokonce i “érou komunikace” nejméně. Přes všechny technologické možnosti je základem každého školního systému na světě stále učitel přímo hovořící ke svým žákům. Schopnost efektivně komunikovat své myšlenky a požadavky by tak měla být základem učitelského řemesla.
Oproti běžné komunikaci je školní prostředí zatíženo potřebou po hodnocení a tím pádem i hodnotících výrocích. Kritika, popis úrovně schopností, detailní rozbor výkonu, porovnávání a podobné typy komunikace jsou vždy extrémně citlivé a většinou apriory nepříjemné. Efektivita komunikace, o které předem víme, že bude nepříjemná, je velmi nízká. Naše vnímání slov druhého člověka je silně ovlivněno předpoklady, které před komunikací máme. I když učitelé míní všechny své rady, návrhy a věštění dobře, mohou malý nebo opačný účinek. Tzv. nevyžádaná dobrá rada má většinou negativní efekt na jakékoliv lidské vztahy a důvěru a ve škole je velmi často přítomná. Zážitky z nevyžádaného hodnocení zpracováváme celý život, přesto si školství bez něj často neumíme představit.
Způsob, jakým při vzdělávání komunikujeme, má také velký vliv na způsob, jakým vnímá žák sám sebe. Jako učitelé nastavujeme pravidla komunikace. Pokud vytvoříme dojem, že zdrojem pravdy je jedině učitel, žáci v nesnázích nebudou žádat o pomoc souseda. Pokud bude zdrojem hodnocení jen učitel, žáci budou dělat svou práci jen pro hodnocení svého učitele. Učitel se tak stává tvůrcem žákovy sebe hodnoty a to bývá často problémový stav.
Jakákoliv odbornost je ztracena, pokud je předána “špatným jazykem”. Je zřejmé, že předávání informací jakkoliv kvalitních nemůže být úspěšné, pokud si obě strany komunikace navzájem nerozumí. Přesto je na způsoby efektivní komunikace v pedagogickém studiu kladeno poměrně málo důrazu. Sami se zamyslete, kdy pro vás byla v nedávné historii komunikace nepříjemná. Je poměrně velká šance, že to bylo v situaci, kdy vás někdo hodnotil, vyjadřoval se k vašemu výkonu, opravoval vás, dával vám nesmyslné rady nebo jinak vám zasahoval do vaší práce. To jsou přesně situace, kterým jsou naši žáci vystaveni neustále a učitelé jsou jen málo proškoleni v tom, jakým způsobem v těchto situacích komunikovat efektivně. Efektivně v tomto případě nemusí znamenat mile, příjemně ani citlivě, i když jsou to nástroje, které mohou pomoci. Efektivně především znamená tak, aby žák naše sdělení přijal a řídil se naši radou.
Komunikace bývá nejtěžší ve chvílích nerovného postavení. Komunikace s vedoucími pracovníky jen málokdy bývají oblíbenou částí dne zaměstnanců. Ve zdravém pracovním prostředí však existuje vzájemný respekt. Práce, kterou zaměstnanci dělají je většinou pro vedoucího potřebná a potřebuje, aby ji odvedl dobře. Často je součástí respektu i odbornost zaměstnance. Tento druh respektu ve škole zcela chybí. Učitelé nejsou za výkon svých žáků hodnocení a často za něj ani necítí zodpovědnost. Žáci jsou tedy v situaci, kdy jsou plně zodpovědní za výsledky vzdělávání, ale zároveň nemají prakticky žádnou moc proces vzdělávání ovlivnit. Zároveň není žák vnímán ani jako zákazník služby. Žák má postavení člověka, který musí dělat, co je mu řečeno a přesto jsou jeho výsledky vnímány jako práce samostatného jedince. V takovém kontextu se stává otevřená a upřímná komunikace velmi komplikovanou.
Komunikace učitele se nakonec stává i jazykem samotných žáků. Pokud byste pozorovali jednu třídu v průběhu celého studia, uvidíte nápadné změny v komunikaci s jednotlivými učiteli. Žáci jsou schopni poměrně jednoduše vysledovat způsoby chování, které jim zajistí v hodině klid a dodá učiteli pocit, že učí. Příkladem je schopnost žáků vnímat místo, na kterém místě v učebnici je právě výklad jen natolik, aby při vyvolání přečetli správnou větu. Způsob komunikace, to kdy a jak vyvoláváme, kdy a na co se ptáme má enormní vliv na efektivitu učení. Ve chvíli kdy si žáci vytvoří strategie na komunikaci s námi tak, že říkají to co chceme slyšet bez přemýšlení a pouze hádají správnou odpověď, stává se komunikace pro učení zbytečná.
Pokud chceme s žáky komunikovat efektivněji, musíme hledat způsob, jak mluvit tak, aby naše slova byla co nejobjektivnější, tedy “přímým pozorováním nevyvratitelná”. Čím častěji budeme schopni mluvit takovým způsobem, tím méně nedůvěry a zranění v komunikaci mezi námi a žáky bude. Lidská komunikace silně prosáklá tzv. vztahovými agresemi. Vztahové agrese jsou ty typy prohlášení, které vyjadřují smysl věty zraňujícím způsobem. Představit si to jednoduše můžeme na učiteli, který vidí dítě, které jede na kole bez helmy. Jistě vás napadne celá řada prohlášení, které byste v té chvíli mohli slyšet: “Fakt by sis měl nasadit tu helmu. Ty nevíš, že se bez helmy nejezdí? Chceš se snad zabít nebo co? Ty si mě snad neslyšel?” všimněte si, že žádné z těchto prohlášení nejsou nadávkami. Přesto mají podobný efekt. Dítě se naštve, začne odmlouvat nebo se zastydí. Nic z toho ale přece není cílem učitele. Bohatě by stačilo, kdyby si dítě prostě nasadilo helmu, protože je to rozumné. Díky tomu, že jsme zvyklí používat vztahové agrese, přidáváme do komunikace emoční zranění, která jsou zbytečná a narušují důvěru. I pokud dosáhneme stejného výsledku jaký chceme pomocí vztahové agrese, narušená důvěra z dlouhodobého hlediska vede minimálně k nefunkčnímu procesu vzdělávání a v horším případě, např. otevřené rebelii vůči učiteli.
Typy vztahových agresí
Vztahové agrese mají své neoficiální kategorie, na kterých si můžeme jednoduše ukázat, jaký je rozdíl mezí našimi slovy a významem, který se za nimi schovává
Otázka s jednou správnou odpovědí
Když ostatní skočí z okna, skočíš taky?
Věštění
Jestli se nenaučíš ani tohle, budeš kopat kanály!
Vyhrožování
Vem si tu hlemu nebo zavolám rodičům.
Odkázání na autoritu
Myslíš, že by se takto choval tvůj táta?
Nevyžádaná dobrá rada
Být tebou tak to prostě neřeším.