Setup

Hodnocení má ve školním prostředí extrémní význam. Mnoho aspektů školní docházky je stavěno kolem známek. Nejedná se pouze o informaci o žákovském postupu, ale známkování je používáno jako mocenský nástroj, prostředek odměny a trestu, výhrůžka i pochvala. Stejně zásadní postavení má hodnocení často i pro rodiče. Je to jediná “objektivní” informace, kterou o průchodu svých dětí studiem dostávají. Známky se často stávají pro proces důležitějšími, než samotné učení. Písemky, zkoušení i domácí úkoly se pak stávají nástrojem pro zisk známek a ne nástrojem podporujícím učení.

Klasické hodnocení má několik v učení velmi relevantních cílů:

• Určit úroveň dovedností a znalostí v porovnání s ostatními žáky
• Motivace pro učení formou odměny nebo trestu
• Přehledné vidění výsledků v čase

Žádné z těchto cílů však přímo nesouvisí s učením samotným. Sumativní hodnocení vychází původem z kategorizace výrobků podle jejich kvality. Má jasné parametry, které vycházejí z požadavků zákazníků, slouží k rychlému porovnávání a můžeme na něm sledovat zmetkovitost a podobné aspekty. Tento kategorizační efekt, je však ve škole, zbytečný a v mnoha případech škodlivý. Smyslem formativního hodnocení, je podporovat samotné učení a k tomu slouží jiné cíle:

• Určení úrovně dovedností v porovnání se sebou samým před učením
• Motivace formou zviditelnění vlastního postupu a chyb v něm
• Vytváření vize učení do budoucnosti

Formativní hodnocení vychází ze slova formovat, jde tedy o snahu hodnocení využít k tvarování žákovského učení do budoucna. I tomu je někdy možno využít i sumativního hodnocení, které dobře změří aktuální vědomosti, ale je důležité i toto hodnocení využívat k formování budoucího učení a nenechávat známku jako konečný výsledek žákovy snahy. O formativním hodnocení toho bylo řečeno mnoho a zdrojů je nepřeberně. Tato kapitola je shrnutím našeho chápání formativního hodnocení s odkazy na další studium

Problem

Sumativní hodnocení, tedy hodnocení jedním shrnujícím znakem (1, C, smajlík, nebo počet hvězdiček se počítá mezi sumativní hodnocení) má celou řadu mnohokrát popsaných problémů a většina z nich vychází z informační chudosti takového hodnocení. Jeho interpretace je proto odlišná u každého, kdo jej vnímá. Zde jsou ve zkratce problémy sumativního hodnocení:

• Není objektivní - i u matematického příkladu hodnotí každý učitel jinak. Někdo zlepšuje známku, pokud vidí správný postup, i když je výsledek špatný. Jinému záleží pouze na výsledku. Způsob jakým známku udělujeme a jak zadáváme testy je bude vždy odpovídat stylu učitele více, než měřitelné úrovni znalostí.
• Bývá nekonkrétní - nejvíce očividné je to např. u slohu. Je špatná známka za gramatické chyby, styl, stylizaci nebo obsah? Co bylo u jedničky na práci dobrého? Úplně vše bylo výborné? Měla práce nějaké silné a slabé místa? Je jen velmi těžké rozklíčovat učitelovo myšlení ze známky a tím znemožňuje i reálné poučení.
• Neobsahuje výhled do budoucnosti - ze známky nevíme, jaký je potenciál. Děláme vše špatně nebo jsme jen udělali mnoho chyb? Co mohu udělat abych se zlepšil? Vyhýbat se chybám, něco se doučit nebo jen nahrnout do mozku více informací? Známka neodráží proces učení, protože je konečná.
• Vytváří potřebu externí motivace - žáci se učí kvůli dobrým známkám, nebo kvůli vyhnutí se špatným známkám. Jen málokdy se učí sami kvůli sobě, kvůli vlastní touze se zlepšit. Jejich schopnosti zdaleka nedostávají tolik pozornosti, jako jejich známky. Externí motivace jaké vede k ne ztrátě hodnoty vzdělávání v běžném životě. Mozek dětí si zvykne, že pokud nedostane odměnu, nemá smysl se snažit a dál se vzdělávat.
• Vytváří “kasty” - každá třída má své šprty jedničkáře, průměrné trojkaře a děsiví příklady pětkařů. Mobilita mezi těmito kastami většinou není velká. Mnoho žáků si tato označení zvnitřní a omlouvají si tím menší úspěchy. Jakmile žák jednou přijme víru, že patří mezi slabší, jen těžko v sobě najde motivaci pro zlepšení.